Ještě v sobotu 18. listopadu 1989 se ve zlínském divadle hrálo. Jenže tentokrát se o přestávce neřešilo pouze to, co se děje na jevišti. Herci měli zprávy o policejním zásahu proti studentům v Praze a rozhodovali se, jak na ně odpovědět. Ivan Kalina přečetl divákům výzvu ke stávce, ačkoli s tím tehdejší ředitel divadla nesouhlasil. Část publika odešla. Po naléhání několika návštěvníků se představení nakonec ještě odehrálo.

Druhý den už divadelníci nehráli. O několik dnů později bylo plné náměstí a město, které se tehdy stále jmenovalo Gottwaldov, zažívalo události, jež změnily jeho politiku, veřejný život i samotný název. Podobné otázky si mezitím kladli lidé v Luhačovicích, Valašských Kloboukách a dalších obcích Zlínska. V listopadu 1989 totiž nestačilo čekat na zprávy z Prahy. O tom, co bude následovat, se rozhodovalo také tady.

Zprávy z Prahy, které změnily sobotní večer

V pátek 17. listopadu zasáhly bezpečnostní složky na pražské Národní třídě proti studentskému průvodu. Protest, který navazoval na připomínku nacistického útoku na české vysoké školy v roce 1939, skončil násilím. Informace o zásahu putovaly republikou v době, kdy rozhlas, televize a většina novin zůstávaly pod kontrolou komunistického režimu.

Zpráva dorazila také do Divadla pracujících v Gottwaldově, dnešního Městského divadla Zlín. V sobotu 18. listopadu zde zazněla výzva pražských divadelníků. V neděli se namísto běžného představení diskutovalo s publikem. Herci patřili k prvním, kdo ve městě veřejně odmítli pokračovat, jako by se nic nestalo.

V pondělí 20. listopadu se na nádvoří divadla podle pozdějších svědectví sešly zhruba dvě stovky lidí se svíčkami. Diskuse se přesunula do divadelního klubu a poté i do ulic. Nebyla to ještě demonstrace, jaké město zažije za pár dnů. Byl to ale okamžik, kdy lidé začali zjišťovat, že se svými otázkami a nesouhlasem nejsou sami.

Z divadla na náměstí. A s každým dnem přicházeli další

Řečník během shromáždění ve Zlíně v listopadu 1989, AI rekonstrukce dobového snímku.
Projev na listopadovém shromáždění ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově). Rekonstrukce dobové fotografie pomocí technologie AI. Původní zdroj: redakční podklad dodaný redakci; původní archiv a fotograf nejsou doloženi.

V úterý 21. listopadu se na náměstí Míru konala první velká manifestace. Další následovaly den co den. K hercům se přidávali studenti, zaměstnanci podniků i lidé, kteří dosud veřejnou politiku sledovali spíše z povzdálí.

Vystoupit před ostatními a říct svůj názor nebylo v roce 1989 samozřejmé. Režim měl za sebou desetiletí cenzury, politických prověrek i trestání lidí za jejich postoje. Nikdo navíc nevěděl, jak protesty skončí. To, že se tisíce obyvatel postupně vydávaly na náměstí, bylo samo o sobě důležitou zprávou: dosavadní strach přestával rozhodovat za všechny.

Na improvizovaném pódiu se střídali řečníci nejrůznějších profesí. Ne každý uměl promlouvat k davu, ale stále více lidí cítilo potřebu vystoupit. Herec Radoslav Šopík některá shromáždění moderoval, do studentského dění se zapojil například Jiří Devát. Hnutí rostlo rychleji, než bylo možné vytvořit pevnou organizační strukturu.

Občanské fórum vzniklo i díky lidem, kteří už měli důvod se bát

Ve čtvrtek 23. listopadu odvezla Státní bezpečnost k výslechu herce Ivana Kalinu. Jeho manželka Božena se obrátila na lidi, kteří měli s režimním pronásledováním vlastní zkušenost. Společně se poté rozhodli založit místní Občanské fórum. To se poprvé sešlo následující den v divadle.

Mezi oslovenými byl i etnograf Karel Pavlištík. Po roce 1968 přišel kvůli svým postojům o možnost vykonávat původní práci. Podle vzpomínky, kterou později zaznamenal Zlínský deník, pomoc nejprve odmítal. Z kuchyně jej ale pobídla manželka. Nakonec se zapojil a stal se jednou z vůdčích osobností zlínského Občanského fóra.

Po jeho boku působili například učitel František Bobák, ekonom Petr Bartoš, knihkupec Pavel Jungmann, architekt Jiří Čančík či cestovatel Miroslav Zikmund. Každý přicházel s jinou zkušeností. Někteří byli pro své názory dlouhodobě postihováni, jiní se do veřejného dění výrazněji zapojili až nyní. Spojovala je snaha dosáhnout demokratických změn.

Jedním z lidí, kteří se otevřeně stavěli proti režimu už před listopadem, byl Pavel Záleský. Šířil samizdat, podepsal Chartu 77 a čelil výslechům Státní bezpečnosti. Archiv Paměti národa uchovává jeho snímek ze zlínského náměstí z 21. nebo 22. listopadu 1989. Záleský na něm vystupuje před demonstranty; mezi přítomnými je i disident Bedřich Koutný.

Zlínský listopad tedy netvořily jen velké manifestace. Byl i příběhem lidí, kteří museli po práci organizovat schůzky, předávat zprávy a hledat spojence. Bez mobilních telefonů, internetu a nezávislého veřejnoprávního zpravodajství. A s vědomím, že změna nemusí přijít tak rychle, jak si všichni přejí.

Generální stávka ukázala, že jde o mnohem víc

Dav na náměstí ve Zlíně v listopadu 1989, AI rekonstrukce dobové fotografie.
Shromáždění na zlínském náměstí v listopadu 1989. Rekonstrukce dobové fotografie pomocí technologie AI. Původní zdroj: redakční podklad dodaný redakci; původní archiv a fotograf nejsou doloženi. Přesný den pořízení neověřen.

V pondělí 27. listopadu se při celostátní generální stávce zaplnilo zlínské náměstí Míru i okolní ulice. Do protestů už nevstupovali pouze herci a studenti. Podporu změnám vyjadřovali také zaměstnanci podniků a další obyvatelé průmyslového města.

Byl to důležitý posun. Komunistické vedení dosud mohlo protesty vydávat za hlas úzké skupiny nespokojenců. Teď se však nespokojenost projevila veřejně a ve velkém měřítku. Občanské fórum požadovalo změny ve vedení města a okresu, obnovu demokratického života i návrat historického jména Zlín.

Luhačovice: Od otázky „Kdo jste?“ k plnému sálu Elektry

Také v Luhačovicích se nejdřív museli najít lidé ochotní vystoupit před ostatními. Jiří Honajzr ve své pozdější vzpomínce popsal, že na jedno z prvních shromáždění přišel jako člověk, kterého většina místních neznala. Když začal mluvit, lidé se ho ptali, kdo vlastně je.

Přesto se brzy zapojil do místního Občanského fóra. To organizovali mimo jiné lékařka Věra Zvoníčková a Josef Krajíček. Honajzr později spolu s hercem Janem Pohanem, který tehdy pobýval v luhačovických lázních, moderoval shromáždění v sále RONDO kulturního domu Elektra.

Na tyto dny vzpomínala Věra Zvoníčková při třicátém výročí revoluce jako na dobu naděje, ale také nejistoty. Přesně takový obraz nabízejí svědectví z různých měst: lidé dokázali společně zaplnit sály, aniž by věděli, jestli se režim svého postavení vzdá bez použití síly.

Proměna pokračovala i po listopadu. Dne 21. prosince 1989 odstoupili předseda městského národního výboru Cyril Mikulec a jeho tajemník Jan Dvořák. Následující měsíce přinesly nové vedení i návrat některých původních názvů ulic. Po prvních svobodných komunálních volbách se v listopadu 1990 stal starostou Karel Zicha.

Valašské Klobouky: Revoluce se dostala i do školních tříd

Průvod s transparentem na podporu Občanského fóra ve Valašských Kloboukách, AI rekonstrukce dobového snímku.
Průvod ve Valašských Kloboukách v listopadu 1989. Rekonstrukce dobové fotografie pomocí technologie AI. Původní zdroj: Státní okresní archiv Zlín v Klečůvce ; autor původního snímku neuveden.

Ve Valašských Kloboukách připomínají listopadové události také dochované fotografie místních shromáždění a průvodů. Lidé na nich vycházejí do veřejného prostoru s transparenty a požadavky na politické změny. Jedním z míst spojovaných s místním Občanským fórem byla kašna na Masarykově náměstí.

Účastníci shromáždění ve Valašských Kloboukách v listopadu 1989, AI rekonstrukce dobového snímku.
Veřejné shromáždění ve Valašských Kloboukách. Rekonstrukce dobové fotografie pomocí technologie AI. Původní zdroj: Státní okresní archiv Zlín v Klečůvce; autor původního snímku neuveden.

O tom, jak rychle se měnily poměry, vypráví také historie zdejšího gymnázia. V polovině listopadu 1989 se ve škole ještě slavilo čtyřicáté výročí jejího založení. Přibližně o týden později několik profesorů založilo Občanské fórum a spolu s většinou studentů začalo požadovat nejen změny v zemi, ale i ve školním životě.

Nezůstalo jen u prohlášení. V únoru 1990 skončila na gymnáziu činnost organizace Socialistického svazu mládeže, od srpna nastoupila nová ředitelka Iva Butorová a v dalším školním roce se změnila výuka. Ruština přestala být povinná, skončila branná výchova a přibyla estetická výchova. Velké politické dějiny tak dostaly podobu docela konkrétních změn v rozvrhu.

A co Slavičín?

Podrobný průběh listopadových událostí přímo ve Slavičíně zatím z dostupných pramenů nedokážeme spolehlivě popsat. Chybí nám především ověřená svědectví o konkrétních místních shromážděních a jejich organizátorech.

Výročí sametové revoluce připomínal například Slavičínský zpravodaj v listopadu 2009. K přesnějšímu zachycení toho, co se odehrávalo ve městě i okolních obcích, však potřebujeme další dobové dokumenty a vzpomínky přímých účastníků.

Návrat Tomáše Bati: Město dostávalo zpátky vlastní jméno

Začátkem prosince se ve Zlíně stále jednalo o podobě nových poměrů. Symbolický okamžik přišel 16. prosince 1989, kdy se do města po desetiletích v zahraničí vrátil Tomáš Baťa mladší.

Po cestě z Brna jej vítali lidé a naproti mu vyjela kolona vozů Občanského fóra. Podle svědectví připomenutého Českou televizí už byla cedule s názvem Gottwaldov přelepená nápisem Zlín. Oficiální změna jména přitom přišla až od 1. ledna 1990.

Baťa navštívil hrob svého otce, zavítal do továrny a na balkoně radnice pozdravil zaplněné náměstí. V té chvíli nešlo jen o návrat člena slavné podnikatelské rodiny. Zlín se znovu mohl hlásit k části své vlastní historie, kterou komunistický režim po desetiletí vytlačoval z veřejného prostoru.

Dobový černobílý portrét Tomáše Bati mladšího z prosince 1989.
Tomáš Baťa mladší na dobovém portrétu z prosince 1989. Místo pořízení není v popisu fotografie uvedeno. Foto: Jvk / Wikimedia Commons – zdroj snímku; licence CC BY-SA 3.0. Zobrazen zmenšený náhled bez obsahových úprav.

V listopadu se neměnila jen politika

O sametové revoluci často mluvíme jako o události, jejíž výsledek dobře známe: pád komunistického režimu, svobodné volby, otevřené hranice. Jenže pro lidi, kteří stáli v listopadu 1989 v divadle, na náměstí nebo v kulturním domě, žádný předem známý konec neexistoval.

Právě proto má smysl vracet se k místním příběhům. K herci, který se rozhodl přečíst veřejně výzvu. K člověku, který po zkušenostech s režimem váhal, zda se znovu angažovat. Ke studentům, kteří chtěli měnit svou školu. A také k místům, kde podrobnější svědectví stále chybějí. Historie listopadu 1989 totiž není jen soupisem velkých dat. Je i součtem rozhodnutí obyčejných lidí, kteří se tehdy rozhodli nečekat, co udělají druzí.

Máte fotografie, záznamy nebo vlastní vzpomínky na listopad 1989 ve Slavičíně či okolí? Redakce Slavičínsko.cz uvítá podklady, které pomohou zdejší události lépe zdokumentovat.

Prameny a další čtení

Dění ve Zlíně: Masarykova univerzita – Listopadové události v Gottwaldově, Zlínský deník – vzpomínky zakladatelů Občanského fóra (2009), Zlín si připomíná čtvrtstoletí od pádu komunismu (2014) a Paměť národa – Pavel Záleský.

Další lokality: Luhačovické noviny – svědectví pamětníků, Gymnázium Valašské Klobouky – historie školy, Slavičínský zpravodaj, listopad 2009 a ČT24 – návrat Tomáše Bati mladšího.

K tématu také: Zlínský deník, 17. listopadu 2014 – Dnes je to čtvrt století, co lidé demonstrovali za svobodu a demokracii (související článek; jeho úplný text se redakci nyní nepodařilo načíst).